pp - beta read

Postarší, mírně otylý muž s vysokým čelem, lemovaném věnečkem havranních vlasů, netrpělivě zaklepal na prosklené okénko. Mrzutá ošetřovatelka v umaštěném bílém hábitu odklopila záklopku:
"Vy nevíte, že návštěvy jsou jen v neděli?!?" Zaječela do šedivé chodby.
"Dobrý den," pronesl příchozí komisně a shýbl se, aby viděla jeho tvář. Lépe řečeno léty vybledlou jizvu ve tvaru blesku.
"A...," žena se zarazila, "z ministerstva, pan Potter, vítám vás....samozřejmě...." okamžitě vstala a zalomila páteř do uctivého úhlu, "pro vás ovšem návštěvní řád neplatí..., kdykoli, jen řekněte, co byste si přál..."
"Severuse Snapea." Přerušil Potter úsečně její žvanění.

Zamřížovaným oknem vyhlížel do pusté nemocniční zahrady starý muž. Po zádech mu splývaly prameny šedavě bílých vlasů a tvář, rozrytá mozaikou hlubokých vrásek, strnula už dlouhý čas ve stejné grimase. Snad zadumání, možná ostražitost, utrpení, zášť – nikdo nikdy nevěděl, co si tenhle podivný stařec vlastně myslí.
"Pane Snape!" Dveře pokoje se po dlouhých dnech zas otevřely. "Máte návštěvu." Ani se neohlédl. Žádný host pro něj nemohl být dost důležitý, aby mu za to stál. Jen tápavě sevřel v prstech, ochromených dnou, prastarou hůlku. Jestli to je zas ten spolek Jasminy Grangerové za zlepšení podmínek v kouzelnických starobincích, promění je všechny v ropuchy.

Ale nebylo mu dopřáno zachovat tvář. Ruce pečovatelky sevřely opěradla jeho židle a otočily ho čelem do místnosti. Sevřel hůlku pevněji, až klouby zapraskaly.
"Potter!"
"Pan Snape – dlouho jsme se neviděli," Harry nedokázal zakrýt svoji vítěznou náladu. Vzal si druhou židli a posadil se proti svému bývalému učiteli.
"Ministerstvo by rádo vědělo pár věcí," začal bez okolků. Vytáhl z kapsy pouzdro s doutníky a zapálil si.
"Ještě vás tam nenaučili zdvořilosti?!" Zavrčel Severus Snape. Natáhl se pro popelník a vztekle ho hodil na blízký stůl. Potter se skoro lekl té rány.
"Snad trochu uctivější tón bych prosil, pane Snape. Už nejsme ve škole a já nejsem malý studentík, abyste mě tu peskoval!"
"Sice jste vyrostl, ale nezměnil jste se od té doby ani za mák, pane Pottere!" Zasčel Snape svým navyklým hlasem a Potter, i když se tomu vší silou bránil, si připomněl ta léta v Bradavicích. Nikdy, za sedm dlouhých let, se mu nepodařilo dokázat Snapeovi, že něco opravdu umí, že není jen namyšlený a rozmazlený protekční chlapeček. I proto stál tolik o tuhle misi.I proto byl teď tady.

"Pane Snape, vy víte, že ty informace nutně potřebujeme. Pokud jste, jak tvrdíval Brumbál, na naší straně, nechápu, proč byste nám je neměl poskytnout."
"Pro vás snad pan ředitel Brumbál, Pottere," opravil ho Severus. Harrymu na čele vzteky vystoupily naběhlé žíly.
"Vy si nedáte pokoj!? Ty informace z vás prostě dostanu, nebo....!"
"Nebo co?" Pousmál se Snape ironicky. "Co mi ještě uděláte?" Ukázal hůlkou kolem sebe. Měl pravdu. Nebylo mu co vzít. Měl jen tyhle čtyři bílé, téměř holé stěny, ústavní pyžamo a jídlo pětkrát denně. Žádní přátelé, žádní blízcí příbuzní, jen živoření tady mezi senilními páchnoucími starci a stařenami. Potter by hrozně rád věděl, jak se cítí. Trápí ho to? Nebo je už tak senilní, že je mu všecko jedno? Prudce vstal, položil ruce na opěradla židle, v níž seděl Snape a nahnul se nad ním. přesně stejná scéna, jako když ho Severus vyslýchal poté, co byl načerno v Prasinkách.

"Tak řeknete mi to nebo ne?!?" Křikl a vzápětí se zamrzel. Jeho hlas zněl dost nejistě a navíc trochu dětinsky. Něco ho zašimralo v důlku klíční kosti. Konec hůlky, kterou svíral Snape.
""Pottere, co myslíte. Když na vás teď pošlu pár Cruciatů..... kdo mi co udělá? Mou nepříčetnost jste prosadil právě vy, vzpomínáte?" Zašeptal Snape do jeho vzteky pokřivené tváře. Potter se zarazil. Uvědomil si, že Snape býval opravdu schopný kouzelník. Marně zavzpomínal, kde nechal svou hůlku. Patrně leží v kufříku s těmi vzácnými dokumenty.
"Já se vrátím," řekl a mělo to znít výhružně, "jestli si myslíte, že to z vás nedostanu....!" Obezřetně couval ke dveřím. Zabouchal na ně. Pečovatelka ho pustila ven a vešla do pokoje:

"Tak návštěva vám odešla. Nějak brzy..."
"Bál se tohohle." Severus se rozhodl si proti svému zvyku s někým promluvit. Ženu to potěšilo.
"Toho dřevěného klacíku, co jste si vyřezával z příčky od dětské postýlky? To musel být ale hlupák!"
"Máte pravdu, to byl."

linkuj.cz vybrali.sme.sk